Druhé kolo Českého krosového koloběžkového poháru uvítalo v neděli 19. 5. 2019 účastníky závodu ve Vrchbělé u Bělé pod Bezdězem, v malebném kraji nedaleko Máchova jezera.
Opět vstávám ve tři hodiny ráno. Plán jít spát brzy se zhroutil hned večer při poslední kontrole vybavení na závod. Zadní kolo mého bejčka bylo prázdné. S hrůzou zjišťuji, že náhradní duši sice mám, ale klasický autoventilek se nevejde do ráfku mého zadního kola. Nakonec beru ze starého horáka přední kolo a ráfek z koloběžky přibaluji s tím, že se pokusím to dořešit na závodech. Ke vší té smůle mi ráno při nakládání auta fikne v zádech a mám sto chutí se na to vykašlat a jít domů zase spát.
Cesta proběhla v klidu, v neděli ráno není moc velký provoz. Po vyzvednutí registrace kupuji u servisního zázemí závodu dvacetšestkovou duši a s úlevou dávám kolo do pořádku. Tradičně před jedenáctou stojím spolu s dalšími koloběžkáři na startu. Je nás tu pouze šest. Mám plán se trhnout na startu a pak jet v klidu svoje tempo. To se mi však nepovede, Jarda Hájek spolu s Miloslavem Bártou za mnou visí jak ohaři za zajícem. Nikomu z nich se nechce tahat a nakonec mi ujedou ve stoupání na patnáctém kilometru. Přesto jsem v klidu, vím, že při krosu to není jako na silnici, kde se vyvezeš v balíku. Tady musí makat každý sám za sebe celých padesát kiláků a faktorů, které ovlivní výsledek je hodně. I když se trať jeví oproti Českému ráji lehčí menším převýšením, je plná ostrých kamenů a dlouhá pozvolná stoupání v písčité půdě seberou hodně sil.
Na třicátém kilometru ve stoupání docvakávám Jardu Hájak z Yedoo teamu a na občerstvovačce beru jen banán, trochu vody a mizím na trati s rozhodnutím, že už ho před sebe nepustím. Dva kilometry před cílem si vybírám smůlu do třetice. Trať v tomto místě je plná hupů, opakujících se nahoru, dolů, nahoru, dolů. Mám toho plné kecky. Na vrcholu se pokaždé hodně odrazím, abych vyjel co nejvíc na další zlom. Skoro na posledním vrcholku pořádně kopnu, přední kole už letí ze svažnice, rám se kousne o zem a já se poroučím přes řidítka, po cestě ještě beru kolenem představec. Pak už jen ryju hlavou zem a levé rameno pobere zbytek. Přísahám, že slyším chřestit všechny kosti v těle, jako když hodíš na zem náruč dřeva. Otřesen chvíli ležím a přemýšlím, jestli jsem celý. Proč to vlastně dělám. Co mě vede k takovému sebemrskačství.
Pak už jen závěrečný finiš, na světelné tabuli zahlédnu Bokolobka tým – druhé místo. Tak to vyšlo. Plácnu si s prvním Bártou, potkávám jedinou závodnici na koloběžkách Editu Fetterovou – Coconi spolu s Janem Hromádkou – Unikosy (oba vzdali po defektech z půlky závodu) a společně vyhlížíme třetího Jardu Hájaka z Yedoo. Jako čtvrtý dojíždí Lukáš Kuneš z VSK Humanita Praha. Velký respekt k tomuto slabozrakému závodníkovi.
Můj konečný čas je 2:43:46
Tak snad se potkáme v dalším kole, ve větším počtu. Víťa