22.6. jsme společně já a Péťa naložily auto a vyrazily po vlastní ose směr Plzeň – MČR v koloběhu.
Na cestu jsme se vydaly celkem brzo, jelikož ještě ten den nás čekal závod, a to kritérium na 7,7 km. Fajn, takže se rychle ubytovat, rozkoukat a hledat místo, kde se bude vše dít.
Vyrážíme z hotelu, jedeme podle GPS a ejhle hned nás to zavedlo někam jinam, dobrý, to se stává … nastavujeme znovu adresu a jedem, očekáváme cedulky (jak jsme z jiných závodů zvyklé ? ) MČR V KOLOBĚHU „tudy“ nebo aspoň něco podobného, cedule byla, avšak jen o prodeji brambor za 30,-? Ale vidíme modré dresy našeho skvělého týmu Bokolobka a přichází trochu úleva, jo, je to tady. Informace dostáváme ihned v podání našeho nejen team leadera Šárky, což je opravdu super!
Chápeme už kde se pojede, co a jak, máme čísla a kluci se mi ihned a hrozně ochotně postarali o stroj, za což moc dík!
S blížící se hodinou „h“ už se rozklusáváme, rozcvičujeme, nechybí i běžecká ABC a přesouváme se nesměle na start … vybavuje se mi pokyn „téhle se drž“ … no tak se držím. Přiznám se, že jedu na krev, tepovka mi vyskočila hned do červených čísel a dojížděla jsem já, poté mé srdce, plíce a zbytek těla, ale na 1. místě … říkám si hustý … chce se mi … no to asi psát nebudu ?
Snažím se hned obléknout, vydýchat a vyklusat, vnímám jen Peťu (nechápu, kde bere energii se starat ještě o mě, sama dojela na 3.místě!!) letmo gratulující lidi a říkám si, že asi padnu, víkend mám teprve před sebou.
Na vyhlášení už plně vnímám, dělá mi radost, že tam z týmu nejsem jediná a užívám si „slávu.“
S „medailemi“ odjíždíme zpět na hotel, sprcha je fakt boží, víno chutná skvěle, jen máme pocit, že tak krásný sport, kde se člověk vážně nadře si „si nezaslouží víc pozornosti?“
V sobotu se probouzíme později, než jsme zvyklé, chybí nám budíček „mamííííí.“ Máme rekord ve spánku-osmihodinový spánek-a čas jen na sebe, zajímavá zkušenost, jet na závod vyspaná ?
Vracíme se tedy v sobotu na místo činu, připravené „rozdat si to“ na trati. Opět nechybí skvělé zázemí týmu, usměvaví lidé a celkem panuje pohodová atmosféra. Nevím, jak dokážu chodit, ale chystám se společně s Peťou opět na další starty, sprinty. Začíná se kvalifikací, dojíždím první a tuhle pozici si držím až do posledního kola ? Nevynechám rozklus, výklus, zase rozklus a tak pořád dokola celé odpoledne … Snažím se počítat medaile týmu … je jich opravdu moc. Jsou fakt úžasní!
Na řadu nakonec přicházejí štafety, na ty se těšíme, ale zároveň jsem měla obrovský strach. Předávka spočívá v tom, že si vlastně předáte celou koloběžku. Jsem vděčná, že se nám Šárka tak věnuje a už v Ostravě s tím začala, kdy jsme si předávku odzkoušely. Díky za to!
Vzhůru a nesměle do toho, ať je hotovo … Jako první vyráží Šárka, přijíždí první mezi ženami, přebírám koloběžku a rvu to, co se dá, další předávka patří Peti a celkem to zvládáme točit 2x plus já ještě jedno kolo a vítězně vjíždím do cíle, kde mě již holky čekají! No to byla PARÁÁÁDA !!!!
Společným postojem na bedně končí sobotní závodní den a směle ještě zvládnout neděli ?
Neděle budíček, vyklízíme pokoj, skládáme se do auta a jdeme hledat pro změnu místo činu dlouhého závodu na 26km. Tohle jsme už zvládly na poprvé.
Nevím, kde zůstaly moje nohy, všechno mě hrozně bolí, říkám si však to rozjezdím.
Blíží se start, dofoukáváme moje lehce měkčí kolo, deme se rozklusat, rozcvičit a šup na start.
Dvě minuty do startu, opřu se o kolobku a kolo zase povyfouklé … v tu chvíli zjišťuji, jak je Šára neskutečně pohotová, běží pro nové kolo, přibíhá Šárka a Jirka s kolem, další kluci mění kolo, nezvládám sledovat, cvak a start a jedééém … uf to byl mazec! Dík ZA VŠE!!
První kolo se držím zkrátka se zataženou ruční brzdou, zjišťuji, jak okruh vypadá, jsem v pohodě.
Tak fajn, druhé kolo už do toho dupnu, profil tratě mi sedí parádně. Začínám se vzdalovat, koukám sem tam za sebe, náskok jsem si udělala, takže do třetího kola vjíždím v klidu. Profil se mi moc líbí. Na trati vnímám modré dresy, jsou vážně moc krásné a holky jedou parádně. Kopce vyletím raz dva, nahoře zarvu a dolů to jede samo. No, a tak až do cíle na prvním místě. Koukám, že mě vítá Peťa, rychle si ji prohlídnu, uf, není podřená, „jen“ technická závada, ač zamrzí.
Cítím třepající se nohy, ale mám obrovskou radost. Za všechny!
Při vyhlášení se opět střídají modré dresy, jeden s druhým … říkám si, zřejmě dobrý oddíl ?
Loučíme se s týmem a vyrážíme směr jídlo „BO“ máme fakt hlad a hurá zpět do Ostravy za rodinkou a pejsky, kachnami a tak ?
Moc dík za vše, opravdu!
A Peti dík za super společný víkend bez dětí a parádní cestu ?
Kristina