V sobotu 21.4.2018 se v Ostravě konal už 11. ročník MTB závodů Porubajk. Závodilo se na kratší trati v délce 38km a na delší 68km dlouhé trati. Letos pořadatelům počasí přálo, vykouzlilo letní teploty a sluníčko, které přitáhlo spoustu závodníků a diváků. Na startu 68km trati jsem se sešel s oddílovým kolegou Víťou Drlíčkem a dalším koloběžkářem Rostislavem Fojtíkem.
První kilometry vedoucí po asfaltu jsou ve znamení zběsilé jízdy bikerů s bojem o co nejlepší pozici. Pro nás koloběžkáře to znamenalo nenechat se strhnout a zatavit se, protože následuje pro mnoho bikerů výjezd a pro nás výšlap na sjezdovku Skalka. Pak už následuje různorodý terén, kde lesní pěšiny a singletraily střídají asfaltové cesty. Je až neuvěřitelné, jaký terén se dá v blízkém okolí Ostravy najít.. Sjížděli jsme kopce s takový sklonem, že nebyl problém při prudším zabrzdění přepadnout přes řidítka a samozřejmě, co sjedete dolů, musíte taky vyšlapat nahoru. Nejde tedy o klasický koloběh.. Trať byla technicky náročná plná kořenů, kamenů, štěrku, nepředvídatelných nerovností, takže „podvozek“ koloběžky dostával pořádně zabrat.
Ostatně zabrat nám dalo i zmiňované tropické počasí, protože kladlo mnohem větší nároky na hydrataci a k přehřátí organismu nebylo daleko. Závodník by měl mít i odhad na příjem potřebných kalorií. Na cestě sice jsou 2 občerstvovací stanice, ale ty jsou od sebe dost vzdálené a jet zbytek trasy na dva gely a jedno magnesium se fakt nedá, takže jsem byl ztrestán „hlaďákem“ jak prase a úseky, které se dají vyjet na koloběžce jsem šel pěšky a snažil se přitom roztáhnout slepené žaludeční stěny.
Před závodem se mě Víťa ptal, jestli je trať dobře značená, sebejistě jsem odpověděl, že není problém a málokdy se stane, že by byl na trati sám. Co čert nechtěl, samozřejmě jsem sjel z trasy a užil si hóóódně dlouhý sjezd po louce. Až když jsem se brodil dole močůvkou mi došlo, že tady asi přede mnou nikdo nejel..Výsledkem byla minimálně 10-ti minutová ztráta a přiznávám, že jsem byl tlačením koloběžky, hlaďákem a přehřátím tak demoralizovaný, že jsem uvažoval o potupném ukončení závodu..Asi jsem nezmínil, že jsem měl i nový, neodzkoušený košík na bidon a teprve před startem jsem zjistil, že bidon z něj jaksi nejde vytáhnout. Myslím, že jsem pobavil hodně bikerů, protože kvůli jednomu loknutí jsem většinou musel zastavit, stoupnout si na stupátko a oběma rukama rvát láhev z košíku..
Na druhou stranu, bikeři, se kterými jsem jel, jsou přátelsky naladění a tak jsme se hecovali a povzbuzovali navzájem. Největší odměnou v cíli bylo, když za mnou přišel jeden biker a říká: „ Víš, já už uvažoval, že to vzdám,ale když jsem tě viděl, jakou rychlostí sjíždíš kopce a soupeříš s námi, tak jsem se hecnul a dojel až do konce. Díky.“
No a jak naše spanilá jízda dopadla? Já skončil celkově 279. v čase 4hod 2min ( zhoršení oproti roku 2016 o 17min 🙁 ), Víťa byl 291. v čase 4hod 11min a koloběžkář Rostislav Fojtík ( ročník 1964!) dojel 297. v čase 4hod 15min. Tak příští rok znovu a v lepším čase, protože rezervy jsou veliké.
Aleš
mosféra. Z očí závodníků jsme četli pohodu, přátelské úsměvy, ale i odhodlání, nervozitu z očekávání. Hlavně u začátečníků potom výrazy zděšení po prvním odběhnutém kole (Na co jsem se to dal 🙂 Z vyčerpaných tváří, jak všichni běžci znají, endorfíny rychlé pocity štěstí vystřídají 🙂
