Rubrika: Reporty

Bokolobka Tým Ostrava v letošním roce v nevídaném počtu na startu. Tým ve složení Monika Francová, Zuzana Šafránková, Ondřej Koláček, Pavel Werner, Ondřej Müller, Radim Vaňko a Přemysl Švajda.

Zvýšený počet účastníků z našich řad, přikládám délce trati, dostupnosti – vzdálenosti od Ostravy a sympatickým startem v odpoledních hodinách.

Trať stejně jako loni velkorysá, široká (3 silniční pruhy v jednom směru), 21 km dlouhá, poněkud vyhřátá J (při teplotě 28oC ve stínu) a výživná (protivítr, který nechladil, ale jen brzdil).

Nejpočetněji zastoupený tým bral i poměrné zastoupení na stupních vítězů. Monika vydřela 3. místo a Zuzka krásné 5. místo v ženách.

Chlapi se toho nebáli také a podařilo se vylepšit umístění z loňského roku o jeden stupeň u Přemka 2. místo, Ondřej Koláček bral bronz. Pavel vybojoval 6. pozici, Ondřej 8. a Radim 13. příčku.

Poděkování organizátorům za pěkný závod a těšíme se na příští rok.

Čert

 
1. 6. 2019 jsme se vydali se synátorem na inline závod do Napajedel. A protože na programu byl i vložený závod koloběžek, tak jsme se přihlásili. Kategorie byly vypsány na muže a ženy a jely se 4 kola (4,5km). Mužské pole bylo mnohem více obsazené než ženské. Když synátor uviděl na startu jezdce s karbonovýma koloběžkama, přešla ho chuť závodit. To však netrvalo dlouho – do startu 🙂
Protože slunce svítilo, na nebi ani mráček, teploty stoupaly vysoko a foukal protivítr, nebylo lehké dokopat se do cíle. Synátor statečně bojoval s konkurencí a to doslova. Dvě kola před cílem se mu roztrhly kraťasy, takže jel „na ostro“. Upřímně, já bych to na jeho místě vzdala 🙂 Škoda jen, že mu chyběly dvě vteřiny na třetí místo. Za tu jeho zarputilost by si umístění zasloužil. A já? Dojela jsem druhá. Porazila mě Kateřina Gebauerová. Hlavní však pro nás bylo, že jsme si závod užili.

Jana

tak zněla hláška jedné reklamy, která je pro tento report vlastně dosti výstižná. (https://www.youtube.com/watch?v=ZplnfiUfrYI)

Abych vše, ale uvedl na pravou míru, tak v prosluněné jarní sobotě 25. 5. 2019 se konal již 19. ročník silničního cyklomaratonu „MAMUT TOUR“, tak proč nevyužít krásného počasí a pořádné výzvy. Na výběr byly 3 trasy  A = 220km, převýšení 3750m; B = 143km, převýšení 2458m; C = 80km, převýšení 939m. Jelikož se závod jede za běžného silničního provozu v režimu tzv. „zvláštního užívání na pozemní komunikaci“, kdy hlavní peloton maratonu jede pod ochranou tzv. „plovoucí uzávěry“ v délce cca 20 minut. Na začátku této plovoucí uzávěry jede označené zaváděcí auto a na konci plovoucí uzávěry jede označená motospojka. Doprovod celého pelotonu zajišťují motospojky, které pomáhají uzavírat s předstihem křižovatky a regulují dopravu. Na vytypovaných, či nepřehledných křižovatkách jsou regulovčíci, kteří usměrňují dopravu. V případě, kdy závodník propadne za plovoucí uzávěru, tak již musí dodržovat pravidla silničního provozu, ale na některých křižovatkách ještě stále zůstávají regulovčíci.  Tolik k technicko organizačnímu zabezpečení, kdyby to chtěl někdo příští rok zkusit, tak ať ví, co ho čeká.

Takže já jsem se rozhodl pro nejkratší silniční trasu (C = 80km, převýšení 939m), která startovala v 8:30. Tuto trasu si nakonec zvolilo 179 cyklistů a 1 koloběžkář (jediný v celém pelotonu). Na startovní čáře byli k vidění více či méně profesionální cyklistické týmy, nadšení amatéři, zkušení senioři, mladí dravci,… Po startovním výstřelu se dala celá masa 180 závodníků do pohybu… No dala, chvíli jsem počkal, než si cyklisti zacvakají tretry do pedálu a aspoň se nějak pohneme, ale rozjelo se to. Na úvod na všechny čekala 3 km rovinka, kde se dalo předpokládat formování jednotlivých skupinek podle výkonosti. Zde jsem čekal, že mě naprosto všichni předjedou a já už pak jen budu tak maximálně předjíždět cyklisty s defektem, ale kupodivu nezůstal jsem úplně poslední. Po zhruba prvních 8 km následovalo prudší stoupání, které peloton jednoznačně roztrhalo. Já když jsem tudy projížděl, tak u silnice bylo pár místních fanoušků, kteří čekali na jezdce, kteří jeli hlavní trasy A a B. Jak jsem zmínil na vrcholku pár fanoušků, ale jen čekali a znuděně se dívali. Pod kopcem mě pár regulovčíků aspoň povzbuzovalo, ale nahoře nic, tak jsem fanoušky okřikl: „Ale fandíme!“ a hned se jelo lépe, když spustili: „Do toho, do toho.“. 

Trasy A a B měli zhruba prvních 20 -25 km společných, ale start měli cyklisti A a B až 10 minut po mě, tak jsem čekal, kdy mě pohltí i tento peloton, což se jim podařilo až ve stoupání do Hlinska na 17 km. Od této chvíle jsem jel v podstatě klasický kochací výlet v rychlejším tempu. Už jen abych byl na té občerstvovačce a do cíle dojel dřív než první cyklista, co jede trasu 220 a já to celé dal pod 4 hodiny. Takové nějaké cíle a myšlenky se mi honily hlavou celou cestu. Na 51. km v Prusinovicích na občerstvovačce jsem do sebe hodil půlku banánu, 2 špetky soli, ionťák, dolil si vodu do bidonu a vyrazil vstříc posledním kopečkům.

Do cíle jsem nakonec dorazil, dle časomíry za 3:19:56 a dokonce ještě před prvním cyklistou z trasy B. Takže s výsledkem jsem byl spokojený, pak jsem si zkontroloval garminy a ty mi dokonce hlásily průměrku 24,2 km/h, což mě dost překvapilo a utvrdilo, že jsem opravdu podal pěkný výkon a potvrdila se, tak slova jednoho z předjíždějících cyklistů: „TVL, tak ty si jinej pán.“. Doma jsem si zkontroloval výsledkovou listinu, kdy podle ní dojelo všech 180 závodníků a já skončil na 174. místě se ztrátou 1:17:04,57 na vítěze trasy C.

Tak třeba příští rok, pokud vyjde čas, tak opět na startovní čáře. 3,4…

Trhni si nohou Kolbi

Záznam trasy: https://www.strava.com/activities/2395439268

Foto z cílové rovinky a čirá radost, že už to mám za sebou.

Výškový profil trasy C

Druhé kolo Českého krosového koloběžkového poháru uvítalo v neděli 19. 5. 2019 účastníky závodu ve Vrchbělé u Bělé pod Bezdězem, v malebném kraji nedaleko Máchova jezera.

Opět vstávám ve tři hodiny ráno. Plán jít spát brzy se zhroutil hned večer při poslední kontrole vybavení na závod. Zadní kolo mého bejčka bylo prázdné. S hrůzou zjišťuji, že náhradní duši sice mám, ale klasický autoventilek se nevejde do ráfku mého zadního kola. Nakonec beru ze starého horáka přední kolo a ráfek z koloběžky přibaluji s tím, že se pokusím to dořešit na závodech. Ke vší té smůle mi ráno při nakládání auta fikne v zádech a mám sto chutí se na to vykašlat a jít domů zase spát.

Cesta proběhla v klidu, v neděli ráno není moc velký provoz. Po vyzvednutí registrace kupuji u servisního zázemí závodu dvacetšestkovou duši a s úlevou dávám kolo do pořádku. Tradičně před jedenáctou stojím spolu s dalšími koloběžkáři na startu. Je nás tu pouze šest. Mám plán se trhnout na startu a pak jet v klidu svoje tempo. To se mi však nepovede, Jarda Hájek spolu s Miloslavem Bártou za mnou visí jak ohaři za zajícem. Nikomu z nich se nechce tahat a nakonec mi ujedou ve stoupání na patnáctém kilometru. Přesto jsem v klidu, vím, že při krosu to není jako na silnici, kde se vyvezeš v balíku. Tady musí makat každý sám za sebe celých padesát kiláků a faktorů, které ovlivní výsledek je hodně. I když se trať jeví oproti Českému ráji lehčí menším převýšením, je plná ostrých kamenů a dlouhá pozvolná stoupání v písčité půdě seberou hodně sil.

Na třicátém kilometru ve stoupání docvakávám Jardu Hájak z Yedoo teamu a na občerstvovačce beru jen banán, trochu vody a mizím na trati s rozhodnutím, že už ho před sebe nepustím. Dva kilometry před cílem si vybírám smůlu do třetice. Trať v tomto místě je plná hupů, opakujících se nahoru, dolů, nahoru, dolů. Mám toho plné kecky. Na vrcholu se pokaždé hodně odrazím, abych vyjel co nejvíc na další zlom. Skoro na posledním vrcholku pořádně kopnu, přední kole už letí ze svažnice, rám se kousne o zem a já se poroučím přes řidítka, po cestě ještě beru kolenem představec. Pak už jen ryju hlavou zem a levé rameno pobere zbytek. Přísahám, že slyším chřestit všechny kosti v těle, jako když hodíš na zem náruč dřeva. Otřesen chvíli ležím a přemýšlím, jestli jsem celý. Proč to vlastně dělám. Co mě vede k takovému sebemrskačství.

Pak už jen závěrečný finiš, na světelné tabuli zahlédnu Bokolobka tým – druhé místo. Tak to vyšlo. Plácnu si s prvním Bártou, potkávám jedinou závodnici na koloběžkách Editu Fetterovou – Coconi spolu s Janem Hromádkou – Unikosy (oba vzdali po defektech z půlky závodu) a společně vyhlížíme třetího Jardu Hájaka z Yedoo. Jako čtvrtý dojíždí Lukáš Kuneš z VSK Humanita Praha. Velký respekt k tomuto slabozrakému závodníkovi.

Můj konečný čas je 2:43:46

Tak snad se potkáme v dalším kole, ve větším počtu.  Víťa

Na tento závod se vypravilo 7 závodníků Bokolobka Týmu Ostrava, ve složení Monika Francová, Přemysl Švajda, Jan Bordovský, Kristina Fryzová, Ondřej Muller a Ondřej Koláček.

Závod ve výborném prostředí, co se rozmanitosti tratě týče i zázemí, byl vcelku ovlivněn povětrnostními podmínkami, které byly vyloženě nepříjemné až kruté. Zejména ženy si v sobotu trať doslova vychutnaly. V neděli dal vítr a mokrá trať zabrat všem rovným dílem.

Sobota 11. 5. 2019 Dlouhý závod muži 27,6 km 12 kol, ženy 18,4 km 8 kol. Převýšení cca 30 m na kolo.

Na necelé třetině trati byl v lesní části blátivý film, jenž v době konání ženského závodu dostatečně ředěn deštěm, udělal ze závodnic krásné cyklokrosařky…. U mužů přestalo pršet a trať postupně vysychala a blátíčko začalo tuhnout. Na trať se vydaly skupiny po cca 40 závodnících – ženy a ultraveteráni muži, potom muži mastři a veteráni a pak muži senioři. Více než 40 lidí najednou by okruh 2,3 km asi bezpečně nepobral. I tak měli zdravotníci co dělat! Naštěstí náš tým zdravotníky nepotřeboval, na rozdíl roku 2017.

Celkově o vítězích a poražených v tomto kole Rollo ligy rozhodovala fyzická připravenost, ale i psychická odolnost a technická vyspělost v ovládání svého závodního stroje a popř. i typ závodních strojů. Sjezdy s maximální rychlostí až k 70 km/h na mokré trati nejsou pro každého a kdo brzdí, nevyhrává…

V ženách se s tratí perfektně poprala Kristina a obsadila 2. místo, i když to zlato bylo vzdáleno jen o pár metrů. Ale pokud jsem vyrozuměl, lehký svalový problém spolu s technickou náročností tratě udělaly svoje. 5. místo v ženách mástrech připojila po velmi slušném výkonu Monika.

V mužích se ukázal ve velmi dobrém světle Ondřej Koláček, který dojel na vynikajícím 9. místě v seniorech, což při účasti tří mistrů světa na startu seniorské kategorie je dost dobrý výsledek. A ukázal, že svou koloběžku ovládá skvěle! Snad jen připomenu, že v roce 2017 na stejné trati stíhal i houbařit a přesto zajet slušný výsledek. Své si odtrpěli i Ondřej s Honzou, kteří brali 26. a 27. místo v seniorech.  Přemek až 13. místo v mástrech, po houbaření v druhém kole. Ačkoli se vrátil zpět na trať, bahno a následný respekt ze sjezdů udělal své. 

Neděle 12. 5. 2019 DUO časovka – tedy 2 x 2,3 km a americká štafeta 15 min + 1 kolo na 600 m okruhu.

Zajímavé bylo zejména srovnání žen a mužů jakékoli kategorie v absolutním pořadí vzhledem k podobným podmínkám na identické trati.

Zlato v ženách bere Kristina! Vrací soupeřce úder- fyzička vítězí nad technikou. A brutální cca 21. místo v absolutním pořadí. Bronz v ženách mástrech pro Moniku.

Ondřej Koláček super 7. místo v seniorech a 8. v absolutním pořadí. Druhý Ondřej i přes velké tréninkové manko 17. místo v seniorech a 35. celkově. Honza Bordovský 19. místo v seniorech a 41. celkové. Přemek se snažil vzpamatovat ze sobotního výkonu, 5. místo v mástrech a asi 16. místo v absolutním pořadí.

Týmová štafeta postavena jen v mužích, ve složení Přemek, Ondra K a Ondra M, bojovala s větrem, mokrem a opravdu citelným chladem. Brala 5. místo a snad tedy i nějaké body do týmové soutěže…

Za Bokolobku Tým Ostrava Čert.

Když se dá dohromady parta koloběžkových nadšenců, příjemné prostředí okolo vodní nádrže Luhačovice, dobré počasí a přátelská parta závodníků, výsledkem nemůže být nic jiného, než parádní závod. I přes první ročník, který se letos konal 4. května, se pořadatelům povedla bezchybná organizace, výborné zázemí s čajem, koláčky i teplým jídlem po závodě. V tombole nevyhráli jen ti největší smolaři, protože ceny byly opravdu pro všechny. Zkrátka takhle dělají závody nadšenci.
BoKolobka Tým Ostrava do Luhačovic vyjela ve skromnějším počtu, to však neznamená, že jsme nebyli slyšet. Naopak, z organizovaných týmů jsme byli na startu největší a také výsledky stálo za to. Ze sportovního pohledu jsme si ale, myslím, všichni sáhli na dno.

Na startu hlavního koloběžkového závodu na 10 kilometrů jsem se ocitl spolu s Kristinou, Zdeňkou, novou členkou Zuzkou, Pavlem W. a dalším novým členem, musherem Michalem. Krátká rovinatá trať byla hodně rychlá, hned po startu nám v dáli zmizela v oblacích prachu naprosto famózní Kristina, která se celou dobu držela v úvodním balíku s nejlepšími chlapy. Těsně před cílem o prsa porazila i takového jezdce jako je Jakub Švéda…wow…a dojela celkově čtvrtá (ztráta jen 4 vteřiny na prvního!!!), což hodně mužských závodníků asi dlouho nemohlo rozdýchat. Její úspěch by se ale neměl brát jako samozřejmost ve stylu “všichni jsme to čekali” a už by to chtělo, aby jí někdo z týmu taky prohnal šunky, ať na ní neleží všechna odpovědnost za týmové medaile a body 🙂

Všechny své síly na trati nechal i Pavel W. (8. v kategorii, 15. celkově). Nová členka Zuzka Šafránková si dojela pěkně 6. v kategorii (45. celkově) a bojovala se zodpovědností jí vlastní i Tosujka (8. v kategorii, 58. celkově).

Já a nováček v týmu Michal Kozel jsme se vyhecovali na duatlon, tedy nejdříve 10 km běh a poté 10 km na koloběžce. Michal skončil celkově na skvělém 2. místě (12. v kat. koloběh a 7. v běhu), já celkově 4. (9. koloběh a 10. v běhu). I tak je to moje zřejmě životní umístění, a kdoví, jak bychom s Michalem dopadli, kdybychom se nezničili během a hodinovým čekáním na další závod J

Nesmíme ale zapomenout i na výborné výsledky Tosujčat Lenky a Petříka (3. a 2. místo v kategorii), ze kterých rostou nadějní závodníci s bohatými zkušenostmi, už od malička sbíranými po závodech v celé ČR. Kéž by takhle akční byl i zbytek našeho už poměrně početného týmu.

Velký díky patří i Lucce W. za skvělou podporu a fandění na trati. A všem zúčastněným vůbec za pěkně strávenou sobotu J

Termín na příští rok ještě není vyhlášen, v každém případě se tam už osobně znovu moc těším! Více info na www.tourdespa-luhacovice.cz.

Pro BoKolobka Tým Ostrava

Honza Bordovský

V sobotu 27.4.2019 jsme se probudili do deštivého rána. Čekala nás skoro 300 km cesta do Velkého Poříčí. Kromě Péti, který je už ostříleným ligovým závodníkem s námi jely ještě Lenda s Nikčou, pro které to byla ligová premiéra. Já a Jana jsme jely jako doprovod a jen abychom tam nelenily přihlásily jsme se do hobby závodu.
Cestou do Poříčí se počasí naštěstí umoudřilo a tak jsme si mohli všichni závod jak se patří užít.
Na sobotní dlouhý závod dorazili z týmu ještě i Ondra Koláček s Přemkem Švajdou.
Nejprve se na start postavili nejmladší žáci a ten za náš tým reprezentovala Nikolka Bůžková, která skončila druhá. Za mladší žáky startovala Lenda Libscherová, která se umístila na šestém místě. Dalším startem byl hobby závod a tedy příležitost pro mne a Janu Bůžkovou. Upřímně jsem v cíli byla moc ráda, že jedu jen jedno kolo (cca 6km) a nemusím tohle peklo absolvovat 5x jako ligové závodnice ?      Jana skončila první, já druhá.
A potom už startovali ti, co to opravdu umí a my mohly jen obdivně vzhlížet. Přišel hromadný start kadetů (3kola), juniorek a žen (5 kol), juniorů a mužů (7 kol). Trať je to mírně kopečková, přesto všichni nasadili úžasné tempo, které skoro nepolevovalo. Péťa bojoval jako drak a vybojoval páté místo v kadetech. Ondra skončil za seniory 13. Přemek 11. v masterech. Všichni absolvovali plný počet kol, takže skvělý výkon.

V neděli už se Ondra s Přemkem nezúčastnili. Čekal nás závod do vrchu a já jsem nejprve zbaběle zvažovala, že tohle fakt vypustím, ale Péťa mě (opět) ukecal, že když už jsem tam tak to přece nezdám, tak jsem šla do boje (hlavně teda sama se sebou a svou hlavou). No, výkon byl řekněme rozporuplný, ale v hobby kategorii stačil na třetí místo. Jana mi s přehledem ujela a skončila druhá. Péťa si kopečky užívá a odvezl si čtvrté místo v kadetech. Nikolka skončila v nejmladších druhá a Lenda za mladší žákyně opět šestá.

Celkově snad byla jen škoda, že jsme na startu neviděli více závodníků v modrobílých dresech BoKolobka týmu, ale snad zase někdy příště…

Zdeňka tosuja Libscherová

V sobotu dne 20. 4. 2019 přivítal kemp Peklo v Českém ráji účastníky 1. kola Českého krosového koloběžkového poháru – Author Cup 50 Český ráj. Za Bokolobku tým Ostrava přijeli bojovat o umístění dva závodníci, Jana Bůžková – Adven Ture a Vítězslav Drlíček. Celkem se na trati sešlo deset koloběžkářů, z toho byly tři ženy.

Den začal dost krušně budíčkem ve tři hodiny ráno, něco nacpat do žaludku, ve čtyři naložit koloběžku a vyrazit na cestu. S Janou jsme se sešli až na místě. Byl krásný jarní, teplý den a před jedenáctou hodinou se mačkáme na staru spolu s více než 1200 cyklisty. Před startem nechybí tradiční foto s ostatními koloběžkáři a výměna informací ohledně tratě. Vítěz loňského krosového poháru Martin Brož – Marčáno si dělá starosti z polského závodníka Rafala Šmialkowského, že prý je dobrý, ale neví jak moc. To ještě netuší, že vítězství mu uzme rekordman na koloběžce v závodě na 1000 mil – Jarda Jisl, který se přihlásil až v den startu.

Závod začíná pěkně zostra. Po úvodní silniční pasáži se nekonečný had závodníků snaží z široké cesty nacpat do stoupání na lesní cestu, kam se vejdou maximálně tři vedle sebe, o kolize zde není nouze. V této části volím běh vedle koloběžky a daří se mi prodírat mezi cyklisty jedoucí na nejlehčí převod tzv. na šaška. Toto stoupání pěkně roztrhne závodní pole, které po zbytek tratě není tak nahuštěné. Ve stoupání u hradu Kost mě zradil hrudní pás, poroučí se někam pod dres a z obavy z jeho ztráty jsem nucen zastavit a provizorně jej zapnout aspoň kolem pasu. Nakonec jsem rád, aspoň mi už pořád neřvou hodinky, tep mám v tu chvíli na 190t/m. V závodě se cítím celkem dobře až do doby, kdy se na 16km kolem mne prožene koloběžkář a hned mizí ve sjezdu. Říkal jsem si, že jedu dobře, ale jeho tempo je zdrcující a ubere mi dost na morálu. Myslel jsem si, že je to Marčáno, ale toho uslyším až na 20km, jen houkne, že ten polák je nějaký moc dobrý a vyráží ho stíhat. Nedávám mu moc šancí. Nakonec se mu to však povede.

Diváci kolem trati jsou skvělí, hodně povzbuzují a to člověka nakopává. Uznání občas uslyším i od spoluzávodníků z řad cyklistů. Co nemám natrénováno v kopcích, se snažím dohnat ve sjezdech. Jedu sjezdy na totální hraně, tady můžu cyklistům vrátit příkoří z rovinek a nahnat drahocenný čas.

Největší krizi prožívám v závěrečném stoupání na 42km, v pravé noze se mi utahuje sval a jde do křeče. Sypu do sebe Magnosolv přímo z pytlíku a úleva naštěstí přichází celkem rychle. Pak už jen padák do vesnice Branžež a už to ženu do cíle.

V cíli se postupně potkávám s ostatními závodníky a společně netrpělivě sledujeme výsledkovou tabuli.

A jak jsme nakonec dopadli?

Jana Bůžková – Adven Ture jela na jistotu, s časem 4:09:44 získala 3. místo v kategorii koloběžka ženy. Já jsem nakonec skončil v kategorii koloběžka muži na 5. místě s časem 2:32:29.

Tak doufám, že se sejdeme opět v druhém kole. V lepších časech a hojnější účasti.

Víťa

Sobota 27.4.2019 se stala koloběžkovým svátkem pro milovníky dlouhých tratí. Událost Vídeň – Bratislava je pro některé pohodovou vyjížďkou, pro některé skutečným závodem.

Loňský ročník byl takový zkušební a jel se v opačném směru, tedy proti proudu Dunaje, ale délka i trasa byla totožná – 69 km. Po loňské zkušenosti, kdy jsem jela poprvé více než 55 km a ani jsem nevěděla, zda takovou vzdálenost ujedu a nakonec po pohodovém tempu průměrné rychlosti 18,5 km/h měla dostatek sil na finiš s překvapivým 2.místem, jsem se letos rozhodla pro odlišnou strategii. Nešetřit se prostě jet „jako o závod“. PRO hrála skutečnost, že se jede po proudu řeky, PROTI vítr, který zpočátku sice foukal do zad, ale když se trasa točila, dával pořádně zabrat.

NA startu se nás sešlo 38, z týmu ještě borec Pavel  Werner a jeho support Ondra Müller. Tentokrát se nestartovalo letmý startem, takže jsem očekávala rychlejší nástup. Přesto jsem doufala, že se Pavla aspoň 15 km udržím a vytáhne mě do předních řad. To, co následovalo, však bylo naprosto brutální! Prvních 9 km po Donauinsel jsem jela rychlostí 25 km/h, přesto mi vedoucí skupinka neustále odskakovala. Po dalších pár kilometrech jsem pochopila, že tohle opravdu nezvládnu a pokusy o dotažení jsem vzdala.  Naštěstí mě „cvakli“ slovenští kamarádi, kteří mi nalili sílu do žil a dotáhli k první občerstvovačce (asi 23.km). Celou dobu jsem pře sebou viděla Kláru Boudu, ale když ta odpočívku projela, aniž by se posilnila, ambice jsem vzdala. Pár minutek oddych, popovídání a nabrání sil mě opět nakoplo. To jsem netušila, že Pavel a jemu podobní jeli až sem tak 30 km/h a taky nezastavili J J.

Po pár minutách jsem nyní již větší skupinku koloběžců nechala odpočívat a vydala se sama dále s tím, že mě dojedou a já zase budu sotva stíhat. K mému naprostému úžasu se toto již nestalo a až na krátký úsek asi 5 km jsem vlastně zbytek odjela osamocena. Menší krize nastala asi v půlce, kde perfektní cyklošku či silnici vystřídala šotolina, kde to dost drhlo. Díky loňské zkušenosti a trase nahrané v GPS jsem neměla problém s orientací a hledáním správné cesty na rozdíl od Pavla, který asi kilometr kolobku tahal kamínky, pískem a rozestavěnou stezkou a nakonec asi 200 schody na most v Hainburgu.

Kousek před zmiňovaným mostem byla 2.občerstvovačka, kde jsem jen rychle doplnila tekutiny a pokračovala, neboť se blížilo pro mě kritické místo – kopec v Hainburgu, který mi při loňském sjezdu připadal naprosto šílený a vlastně celou dobu jsem se obávala výjezdu nahoru. Kupodivu výjezd nahoru nebyl tak drsný, jak jsem myslela, naopak. Říkala jsem si, že už to bude dobré, je to jen mírně z kopečka až do Bratislavy…No, bylo to ještě asi 15 km, posledních deset jsem už hodně začínala cítit nohy a závěrečných 5 bylo opravdu krvavých. Křeče ve stehnech byly každým odrazem silnější a po vjezdu na starou panelovou cestu s parádním protivětrem a průměrnou rychlostí sotva 15 km/h jsem chtěla poslední 2-3 km dojít pěšky a koloběžku tlačit. Táhlá rovinka se zdála být nekonečná, a kdybych každým okamžikem nečekala cíl a fanoušky a nechtěla se ztrapnit, opravdu bych šla. Konečně se v dálce objevily barevné postavičky  a posléze i první povzbuzování, takže jsem z posledních sil zkusila „dupat“ a ne jen tak šoupat nohama. Konečně konec!!! Bolestí jsem sotva stála, ale neměla jsem odvahu si sednout, protože bych asi nevstala. K mému naprostému překvapení pak přišel někdo a gratuloval mi ke 3. místu! Nepochopitelné, celou dobu jsem si byla jistá, že jsou přede mnou 3-4 borky!

Pavel Werner – 2. místo v čase asi 2:30. Překonal ho jen Ondra Theiner.

Ženy ovládla Martina Grebíková v čase 2:59, druhá Klára Bouda 3:10 a můj čas 3:24.

Parádní zážitek, organizace i atmosféra, takže příští rok opět v barvách BoKolobka týmu.

Tím, že se letos nekonal tradičně první pohárový závod na Masarykově okruhu, stal se letos prvním závodem „Pardubický půlmaraton“. Závod v Pardubicích láká nejen svým malým převýšením – jede se téměř po rovině, ale taky prostředím – částečně se jede krásným historickým centrem města. I letos se jely dva okruhy. Počasí nám příliš nepřálo. Cílem úspěšně projelo celkem 145 koloběžců. Barvy našeho týmu se vypravilo aktivně hájit šest závodníků.

Nejlépe si na této trati letos vedl Ondra Koláček, který s časem 00:47:57 obsadil pěkné 13. místo v kategorii/celkově 18. místo. Dalším úspěšným byl v první třicítce Aleš Toman s časem 00:49:07 obsadil 19. místo v kategorii/celkově 30. místo. Z žen byla tentokrát za náš tým nejúspěšnější Anetka Ochránková s časem 00:56:32 se umístila na 5. místě v kategorii, celkově 69. místo. Další žena – Moňule Francová měla na startu drobné problémy, přesto statečně vyrazila a dojela na 8. místě v kategorii, celkově 105. Náš nejmladší – Péťa Libscher dojel 2. v kategorii a celkově skončil na 113. místě. Radim Brzochod Vaňko neměl dnes nejlepší den a tento závod pojal spíše jako přípravu na další, lepší výkony ? .

Ač jsme tentokrát nepatřili mezi nejúspěšnější týmy, bereme tento první závod v roce jako velký start. Víme, z kterých chyb se poučit a v čem na sobě zapracovat. Těšíme se na další ročníky v Pardubicích i na další výzvy, které jsou před námi ? .

Zdeňka