Protože jsem Masaryk Run už jednou jel, a to hned první ročník, kdy jsem si chtěl na koloběžce projet nejznámější závodní okruh u nás, na kterém jeli Franta Šťastný nebo Valentino Rossi. Třetí ročník jsem jel spíše pro srovnání zda a jak se s profilem a délkou trati vyrovnám letos. Nejsem závodník, jsem spíše kochací a užívací typ, tedy hobbík. Ale trať Masarykova okruhu má své Genius loci a i takový kochací jezdec na koloběžce jako jsem já, se nechá strhnout atmosférou a vydá ze sebe vše beze zbytku.
Po startu vystřelila vpřed eskadra závodníků a zmizela v první zatáčce, já s ostatními jsme jaksi rytmicky dupali nohama o povrch trati a sunuli se vpřed. O kochání nebyla ani řeč, jen jsem se soustředil na rozložení sil a první kolo jsem projel v pohodě a kdyby závod skončil, byl bych měl celkem dobré umístění. Ale přesto, že už jsem měl zkušenost ,druhé kolo mě opět vyždímalo ze všech sil a sebevědomí. Přesto, že jsem měl jedinou ambici a to dojet do cíle a nevzdat to…( i to mě v kopci před cílovou rovinkou napadlo, protože jsem nemohl popadnout dech, brněly mi ruce a točila se mi hlava) dojel jsem do cíle a kupodivu nebyl poslední. Pro mě nevýslovná radost, že jsem to přežil, ale hlavně jsem si užíval setkání se stejnými „blázny“ co propadli koloběhu. Setkali se lidi různého věku, jeli na koloběžkách od speciálů po „samodomo“, povzbuzovali se všichni. Počtem 229 koloběžek na trati to bylo asi největší mezinárodní setkání koloběžců a já jsem rád, že jsem jejich součástí.
Jarda