Díky Lichnovu 24 a přednášce o přejezdu Kanady jsem měl velmi nabitý koloběžkový týden, takže to chtělo nějaký relax před dalším závodním víkendem v Ostravě. Na konci týdne Monča navrhla, že bychom mohli zajet do Znojma na závod nezávod ze seriálu dlouhého koloběhu „O ZNOJEMSKOU OKURKU“. Já jsem nemohl odmítnout, protože to mělo být v krásném prostředí a nic blíž se v tomto seriálu nejede.
Věci na celý víkend jsme naložili do auta a v sobotu ráno jsem vyjeli směr Jižní Morava. Naše časová rezerva byla malá, museli jsme složit koloběžky a pak se ještě na místě zaregistrovat, ale nakonec se čekalo úplně na někoho jiného. Na místě srazu u motoristického muzea jsem potkal plno známých tváři, ale některé jsem taky viděl poprvé.
Na start jsme hromadně dojeli/došli přes park od místa srazu. Po minulém roce, kdy se zúčastnilo 12 lidí, se překvapivě na start postavilo 32 žen a mužů na koloběžkách. Hned ze začátku byl kopec, kdy se celý peloton roztrhal podle výkonnosti . Od té doby jsme se potkávali se stejnými lidmi, nejčastěji s Eddie a Jardou. První delší a suprový sjezd byl do Vranova nad Dyjí, kdy se nám otevřel nádherný výhled na zámek v pravotočivé zatáčce. To se nám povedlo dojet ve sjezdu Eddie a Jardu. V kopci si dala Eddie pauzu u cesty a my si sedli na trávu pod strom s výhledem na zámek. Snědli jsme nějaké hroznové víno a napili jsme se a přitom nás Aurora a Eddie předjely. O něco dál už nám docházela voda a oficiální občerstvovačka na 43. km bodla. Byl tam hrozně milý pán s dětmi. Dostali jsme banán, meloun, vodu a pak jsme si mohli vybrat jídlo. Lehce jsem se polili a jeli jsem dál. Zanedlouho už jsem se kochali pohledy na Hrad Bítov a Vranovskou přehradu. V obci Bítov jsem zahlédl na návsi automat na vodu. Litr stál korunu a já měl nejmenší jen 20 Kč. Takže jsem vše doplnili a zbylou vodu jsme spotřebovali na ochlazení těla. Monča měla i v botech rybník. V tom hrozném vedru, kdy teplota na sluníčku stoupla až na 50 stupňů bylo takové místo k nezaplacení. Celí mokří a s dobrou náladou jsme se vydali dál. Část závodu v Národním parku Podyjí vedla po lehce horší cestě, ale zase bylo na co koukat kolem sebe. U vinice Šobes byla i budka na ochutnávaní vzorku vín, ale byla tam fronta, takže jsem jeli dál. Museli jsem opatrně sejít chodníčkem z velkých šutrů a dole po cestě lesem se vyhýbat velkým kořenům. Jeden kořen se stal osudným dvou koloběžkářům, kteří spadli a odřeli se. Jednoho z nich ošetřovali na trati Jarda s Eddie. Na konci už mi docházela voda i síly, tak jsme si dali hrozny co jsem vezl a už jsme to dojeli do cíle. Monča dojela jako 21. a já 22., čas jsme měli 6 hodin 41 minut. Úplně neuvěřitelný čas v tom horku udělal na 100 km Miloš Dvořák 4 hodiny a 9 minut a 9 minut za ním dojel Marčáno. Pája s časem 5 hodin 16 minut byla nejlepší v ženách. Monča na svém prvním nezávodě, dojela na krásném 5. místě v ženách a to nemá vůbec ráda teplé počasí a že byl pařák…
Trasa i s přestávkami:
https://flow.polar.com/training/analysis/2746364807
Nejlepší část celé akce byla v hospodě na zahrádce, kde bylo vyhlášení těch nejrychlejších, kteří dostali hodně velkou plechovku okurek, víno a posezení všech účastníků. Sdílení zážitků z koloběžkového závodu a dalších veselých příhod z koloběžkového světa. Celá atmosféra závodu byla hrozně super. Tenhle koncept závodu, kdy se nemusíte registrovat dopředu a můžete to jet jako závod nebo jen výletně a kochat se, se mi hrozně líbí.
Na viděnou na koloběžce.
Pepe